Slovenština je státním jazykem Slovenské republiky a jedním z úředních jazyků Evropské unie. Od roku 1995 platí na Slovensku zákon o státním jazyce, který stanovuje slovenštinu jako nadřazenou ostatním jazykům. Tento zákon má za cíl zajistit ochranu a rozvoj slovenského jazyka ve veřejné správě, školství, médiích, tisku a dalších oblastech společenského života. Důležitým aspektem tohoto zákona je také závaznost kodifikované podoby spisovné slovenštiny, která zaručuje jednotnost a stabilitu jazyka. Zároveň je třeba zdůraznit, že práva národnostních menšin nejsou tímto zákonem dotčena, což znamená, že menšinové jazyky mohou být nadále používány v rámci komunit, školství a kulturních aktivit.
Slovenština a čeština
Slovenština je češtině nejbližším západoslovanským jazykem, a to jak z hlediska historické příbuznosti, tak vzájemného ovlivňování. V dobách společného Československa existoval pasivní bilingvismus, který umožňoval bezproblémovou komunikaci mezi Čechy a Slováky, a často se hovořilo o dvou variantách jednoho československého jazyka. Slovenský jazyk však vyniká svou pravidelností a jednodušším pravopisem a gramatikou oproti češtině, což ho činí přístupnějším pro jazykové učení.
Slovenština v Česku
Vzhledem k přetrvávající srozumitelnosti slovenštiny mezi Čechy umožňuje český právní řád užívat slovenštinu, na rozdíl od jiných menšinových jazyků, bez překladatele či tlumočníka v rámci právních a úředních úkonů. To znamená, že při soudních jednáních, správních řízeních nebo jiných úředních záležitostech lze použít slovenštinu, přičemž jednání a písemnosti jsou vedeny v českém jazyce, ale předkládané dokumenty mohou být i ve slovenštině.
Abeceda, písmo, výslovnost
Slovenská abeceda využívá upravenou latinku, která je podobná české, avšak obsahuje několik specifických znaků, které se v češtině nevyskytují. Tyto znaky zahrnují například:
- Ŕ = dlouhé slabikotvorné R (vŕba),
- Ĺ = dlouhé slabikotvorné L (dĺžka),
- Ľ = měkké L (ľahký),
- Ä = vyslovujeme jako E (pamäť),
- Ô = vyslovujeme jako UO (môcť),
- V = na konci slova vyslovujeme jako U (domov = domou).
Ve slovenštině platí pravidlo rytmického krácení v případech, kdy by po sobě měly následovat dvě dlouhé slabiky. Toto pravidlo zajišťuje přirozenou melodii a plynulost jazyka, což je jedním z charakteristických rysů slovenštiny. Samozřejmě existují i výjimky, například u koncovek zvířecích přídavných jmen (líščí, býčí) nebo u podstatných jmen středního rodu, která v 1. pádě jednotného čísla končí na –ie dle vzoru vysvedčenie (např. prianie).
Nářečí
Nářečně je slovenština více diferencovaná než čeština, což odráží geografickou a kulturní rozmanitost Slovenska. Můžete slyšet různé nářeční varianty:
- Západoslovenské nářečí – které je nejbližší východomoravským dialektům, především ve výslovnosti a slovní zásobě.
- Středoslovenské nářečí – které je nejbližší spisovné slovenštině a na jihu Slovenska obsahuje společné znaky s jihoslovanskými jazyky, což je důsledek historických kontaktů a migrací.
- Východoslovenské nářečí – které vykazuje shodné rysy s polštinou, přičemž na severu Slovenska, v oblastech jako Orava, Horní Kysuce a Spiš, se vyskytují tzv. goralská nářečí, kde je polský vliv ještě výraznější. Tato nářečí jsou bohatá na archaické prvky a regionální výrazy, které dodávají slovenštině její jedinečný charakter.
Pokud budete potřebovat pomoct s překlady, kdykoli se nám ozvěte.
